Synové Plejád (1)

 

Navštívily tuto planetu před dvanácti tisíci lety kosmické lodi Nezemšťanů?




 Na tuto otázku i na četná jiná vzrušující témata, k nimž v tak netušené míre vybízí právě zárodečný stav kosmické archeologie, odpovídá jihotyrolský publicista Peter Kolosimo, autor knihy „Přišli z jiné hvězdy". Některé spisovatelovy interpretace a závěry se sice mohou zdát spíše smělé než přesvědčivé, ale to jim nikterak neubírá na poutavosti, zvláště pokud jde o odvážné hypotézy, jež stojí za zamyšlení.

STŘÍBRNÁ KOŠILE

  Pan John Spencer nebyl zrovna poctivec, protože kdyby byl, byl by mohl klidně zůstat v Mandžusku a nemusel by se odtud plížit za noci, aby po úděsně dlouhém cestování krajinami jako z noční můry dospěl v roce 1920 do Mongolská, stín sebe sama, vychrtlý po horečkách a strádání.

Tedy, pan John Spencer obchodoval se zbraněmi a omamnými jedy a zlé jazyky tvrdí, že si čas od času rád tiskl i peníze. Rozhodně by o něm byl později už nikdo neuslyšel, kdyby nebylo šťastné náhody, která nechala pana Spencera omdlít na stezce, používané buddhistickými mnichy. Zbožní mužové se ho milosrdně ujali, dopravili ho do proslulého kláštera v Tuerinu a tam o něj pečovali, dokud se zase nepostavil na vlastní nohy.

Další náhoda způsobila, že právě tou dobou v klášteře pobýval ještě jiný běloch zcela odlišných morálních kvalit, totiž americký cestovatel William Thompson, počestný obchodník a obdivovatel lamaismu, který byl už několik měsíců v klášteře vítaným hostem.

Thompson patrně vylíčil Spencerovi místní divy a poklady velice nadšeně, protože Spencer ani nečekal, až se úplně uzdraví, a začal brousit po okolí, jako by ho znenadání popadl nesmírný zájem o věci, které mu jeho krajan ukvapeně vylíčil.

Jednou ráno objevil dobrodruh v blízkosti kláštera nenápadné kamenné schodiště se zvětralými stupni. Otevření malých kovových dvířek mu dalo trochu práce, ale pak se octl v komnatě tvaru mnohoúhelníka asi o dvanácti nebo třinácti stěnách. Na různých stěnách byly zvláštní, Spencerovi nesrozumitelné kresby. Když si je pořádně prohlédl, našel mezi nimi jednu, která mu připadala známá. Bylo to souhvězdí Býka, které mu bylo povědomé z toho nejprostšího důvodu pod sluncem: v tomto znamení se totiž narodil a na řetízku u hodinek nosil čínský přívěsek se schematickým vyobrazením souhvězdí.

Bez nějakého zvláštního záměru, čistě v zamyšlení, přejížděl prstem po čarách. Když došel ke konci jedné linie, kde byly vyryty Plejády (Spencer nevěděl, že to jsou Plejády; místo identifikoval až později W. Thompson), zpozoroval ke svému údivu, že stěna povolila a bezhlučně se otevřela. Za ní byla tma. Spencer chvilenku váhal, ale pak podlehl zvědavosti. Tápal temnotou kupředu a právě, když už chtěl pátrání nechat, zahlédl v dálce zelenavý svit.

Tehdy nabylo vrchu Spencerovo praktické založení. Vrátil se, přitáhl zvenčí do komnaty veliký kámen a založil jím stěnu, aby se nemohla za zády zavřít. Pak teprve pokračoval v cestě.

Nepodařilo se mu objevit původ zeleného světla; připadalo mu to jen, že vyzařuje ze stropu. Spencer nepovažoval za nutné přijít věci na kloub, stačilo mu, že úzká štola, kterou procházel, byla pevně zbudovaná a nehrozila zřícením. Dělila se na dvě ramena.

Spencer se rozhodl, že se bude držet pořád vpravo. Bylo mu sice jedno, kterým směrem se pouští, ale nechtěl se vystavit nebezpečí, že zabloudí. Pochopitelně nevěděl, že volil právě cestu, kterou ukazovaly Plejády v pravém horním rohu otevřené stěny.

Nakonec se Spencer dostal až tam, kde chodba končila vyústěním do jakési haly; zelené světlo tam bylo jasnější a ostřejší. Podél jedné stěny byly seřazeny pravoúhlé schránky (počtem asi pětadvacet až třicet) a vypadaly, jako by se vznášely asi půl metru nad zemí. Spencer tomu jevu nevěnoval dále pozornost, snad jej připisoval nějakým neviditelným podpěrám. Všímal si výhradně schránek samých. Viděl hned, že jsou to rakve, ale to ho neodstrašilo. V duchu si pogratuloval, mysle na poklady, které tu jistě byly uloženy nebožtíkům k potěše.

S uspokojením konstatoval, že se víka dají lehce otevřít, a dal se do prohlížení. Ve třech prvních schránkách našel mrtvoly mnichů, oděné tak, jako se odívali Spencerovi hostitelé. Ve čtvrté byla žena v mužském oblečení, které mohlo být v módě tak před padesáti lety. V páté Ind v plášti z červeného hedvábí, v šesté muž, jehož oblek podle Spencera ukazoval asi tak na počátek 18. století. Návštěvníkovi se postupem času ujasnily dvě věci: za prvé to, že mrtvoly byly perfektně konzervovány, a za druhé, že patřily do různých období a byly seřazeny podle stáří, které se zvyšovalo s blízkostí zadní stěny.

V třetí rakvi od konce ležel muž zabalený do bílého prostěradla, v předposlední žena, jejíž původ byl Spencerovi nejasný. Ani stopy po vysněných špercích! Spencer rozmrzele zvedl poslední víko a zkoprněl: ležela tam bytost, oblečená do „jakési stříbrné košile", místo hlavy měla „stříbrnou kouli s kulatými otvory místo očí a vyčnívající oválnou ,věcí´ s malými dírkami místo nosu"; ústa to nemělo.

Spencer se vzpamatoval z překvapení a pokusil se těla dotknout, ale hned se mu dostalo napomenutí — mrtvý najednou doširoka otevřel velké kulaté oči a z těch vyšlehlo strašidelné zelené světlo.

Spencer nechal víko spadnout a s křikem se vrhl tam, odkud přišel. Po chvilce však zase nabyl duchapřítomnosti aspoň natolik, že zůstal stát a rozvážil si další cestu, jinak by se snad nikdy nebyl dostal ven. Sel pak ještě dlouho, a když byl konečně zase venku, zažil další leknutí. Byla už noc. „Ať jsem šel nanejvýš dvě nebo tři hodiny,“ prohlásil později. „Není možné, abych tam uvnitř natolik ztratil ponětí o času."

Po návratu do kláštera vyprávěl o svém dobrodružství Williamu Thompsonovi. Vyprávění bylo zcela nesouvislé, ale Thompson nevypadal nijak zvlášť překvapeně. Omezil se na to, že mluvil Spencerovi do duše a doporučil mu, aby o celé záležitosti zpravil mnichy.

Druhý den ráno zavolali Spencera k jednomu lámovi, který ho přijal s úsměvem a jednal s ním s takovou blahovůlí, která mu připadala takřka neskutečná. „Můj drahý, ubohý příteli," řekl mu mnich, „horečka s vámi sehrála ošklivý kousek. Proč jste neodložil návštěvy našich svatyň, dokud se nepozdravíte?"

Mnichova srdečnost dodala zvědavému hostu odvahy k otázkám o labyrintu, pohřebišti a „bezústé mrtvole". Lama potřásl hlavou. „Tam dole nejsou ani labyrinty, ani mrtví. Pojďte se mnou, cítíte-li se již při sile!"

Sešli spolu do podivné komnaty. Kněz se dotkl rukama stěny, která se otevřela. Oba vešli do štoly. Cesta štolou netrvala déle než deset minut a pak vstoupili do nevelké haly s oltářovitou římsou, na které byly seřazeny četně malé rakvičky. Žádná nebyla delší než nějakých 12—13 cm. Láma opatrně otvíral jednu po druhé. Byly v nich figurky, dokonalé miniaturní napodobeniny těch, které tam našel Spencer při předešlé návštěvě.

„Ve skutečnosti jste viděl tohle," řekl mnich s úsměvem. „Jsou to napodobeniny osobností, které obohatily zemi plody své moudrosti a které my uctíváme. Horečka, můj drahý příteli, vás omámila, takže jste věřil, že vidíte opravdové rakve. Jak se teď můžete přesvědčit, není tu ani žádné zelené světlo. Jediné, co tu svítí, jsou naše žluté lampičky."

Spencer se neodvažoval nic namítat, ale přece jen se nezdržel, aby se nevyptal na postavu s kulatou stříbrnou hlavou. „Velmistr, který přišel z hvězd," odpověděl láma. Ukázal na několik čar na stěně, u níž stál oltář. l tentokrát to bylo znamení Býka a Spencer si zase povšiml Plejád.

Pokračování

Zaujaly Vás myšlenky archeoastronautiky? Napište nám! ČsAAA, csaaa@kpufo.cz * http://www.csaaa.eu  

Převzato z http://www.kpufo.cz/portal/

 

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Povolené HTML značky: <hr> <img> <a> <p> <br>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Více informací o možnostech formátování

Image CAPTCHA
Enter the characters shown in the image.

Články na pokračování

Počet návštev:  SEO TEST S-RANK GOOGLE PAGERANK ALEXA RANK