VEĽA KRÁT SOM UŽ POČUL NÁZOR, ŽE POTREBA CIEĽOV V OBLASTI OSOBNÉHO ROZVOJA A TIME MANAŽMENTU JE PRECEŇOVANÁ. VRAJ MAŤ ZAPÍSANÝ SVOJ CIEĽ JE LEN JEDNA MALÁ VEC, KTORÁ NEMÁ PODSTATNÝ VPLYV NA VÝSLEDOK.

Dobre, súhlasím, že neustále rozprávať o cieľoch môže byť niekedy kontraproduktívne. Ale! Nemôžem súhlasiť s tým, že ciele nie sú doležité. Práve naopak…

O cieľoch sa na každom jednom seminári, v každej jednej knihe o osobnej produktivita hovorí z toho dôvodu, že napriek ohromnému empiricky dokázateľnému efektu, ktoré na úspech majú, si ciele / záväzky / predsavzatia, nazvite to ako chcete, väčšina ľudí stále nedáva.

Priznávam bez mučenia, že patrím medzi ľudí, ktorí správne stanovené ciele považujú za najdôležitejšiu časť úspechu, resp. vysokej osobnej produktivity. Často o tom rozprávam na tréningoch, pri koučovaní alebo individuálnych konzultáciách.

Dnes som sa rozhodol napísať článok o argumentoch, ktorými sa im moji kamaráti, klienti a známi snažia dôležitosť cieľov. Sú totiž skutočne zaujímavé.

Často raději setrváváme v nepohodlí naučených prožitkových a myšlenkových vzorců, než abychom je sundali jako kalhoty, ze kterých jsme už vyrostli. Protože jiné nemáme. Myslíme si, že jiné nemáme. A strach z neznáma není navíc jedinou překážkou.

„Kudy se valí energie, tudy se nervová vlákna posilují, cesta se vyšlapává více a více. Tisíckrát opakovaná reakce spojená s emocí se stává zvykem.“

Cesty našeho vnímání, cítění a myšlení se neřídí naší svobodnou vůlí a rozhodnutím, ale tím, jak jsme se vnímat, cítit a myslet naučili. V dřívějších článcích jsem psal o vtiscích, o podmíněnosti. Podmíněnost našeho bytí je ohromná, každého z nás ovlivňuje svým jedinečným stylem daným charakterem vtisků a jejich zpracováním.

Může nás vytvarovat do různých podob, odít nás do různých obleků. Některé nám hezky padnou a cítíme se v nich příjemně. Některé jsou naopak příliš těsné, škrábou, škrtí nás, dusí, nebo se v nich naopak ztrácíme, plaveme, padají nám kalhoty, stále si je musíme přidržovat. Naštěstí to není definitivní díky skvělé schopnosti našeho vědomí se neustále proměňovat, měnit, můžeme říct učit se.

Problém je jinde. Když si sundáme nepohodlné oblečení, budeme nazí! Nemůžeme být nazí, nevíme, jaké to je, co to znamená, je to neznámo. I když se v tom tmavém škrtícím obleku cítím hrozně, je to mé jediné oblečení, jsme to my sami.

Kdyby se snad tento popis jevil jako nesrozumitelnej , je to tím že ho překládal Eric Cartman . Možná si myslíte, že vaše paměť je tu proto , aby vám pomohla si pamatovat fakta jako jsou narozeniny nebo seznamy nákupů. Schopnost cestovat zpět v čase ve své mysli je snad, nejpozoruhodnější schopností , která se vyvíjí po celý život . Dokument vezme diváky na mimořádné cesty do lidské paměti. Od ženy, která by dala vše za to aby některé vzpomínky ze svého života mohla vymazat , až po muže bez paměti . Tento film ukazuje, jak tyto pozoruhodné lidské příběhy proměňují naše chápání této jedinečné lidské schopnosti.

Těžba dat se co nevidět stane mnohem lukrativnější než těžba drahých kovů – nastane éra, kde budou informace nad zlato

Z tlačítka „líbí se mi“ se stal digitální otisk 21. století, s jehož pomocí lze sestavit psychologický profil uživatele.

Ne každý na veřejnosti otevřeně mluví o své sexuální orientaci, víře či politickém přesvědčení. Britští vědci z univerzity v Cambridgi v rámci obsáhlé studie zjistili, že ani nemusí. Chování v kyberprostoru totiž tyto často choulostivé informace vyzradí za nás – a to s docela velkou přesností.

Konkrétně jde o užívání populárního facebookového tlačítka „lajk“ anebo „líbí se mi“. Facebooku bezstarostně každý den svěřujeme, které pořady sledujeme v televizi, jakou hudbu posloucháme, o která média se zajímáme i to, kam chodíme po práci na skleničku. Jenže z tlačítka „lajk“ se stal digitální otisk 21. století, s jehož pomocí lze vystopovat dokonce i to, jak vysoké máme IQ.

Éra skleněného uživatele

Odborníci z cambridgeského centra psychometriky pomocí, jak říkají jednoduchého algoritmu, prozkoumali téměř šedesát tisíc amerických uživatelů oblíbené sociální sítě. A zjistili, že pouze na základě toho, co se jim on-line v minulosti líbilo, lze velmi přesně určit nejen již zmíněnou sexuální orientaci, preferované náboženství či to, koho volí, ale třeba také to, zda je uživatel se svým životem spokojený anebo jestli užívá nějaké návykové látky.

Vyprávění lidí, kteří se ocitli ve stavu klinické smrti, zaplňují knihu lékaře, psychiatra, doktora filosofie Raymonda Moodyho „Život po životě". Vznikla na základě 150 vyprávění lidí dotázaných autorem. Všichni byli oživeni buď poté, kdy u nich byla konstatována smrt, nebo byli blízko smrti v důsledku nehody nebo nemoci.

Popularita Raymonda Moodyho vzrůstá. I v poště se stále častěji objevují dopisy, v nichž je v té či jiné podobě zmínka o jeho „Životě po životě".

„Když jsem zemřela, mé vědomí vyteklo z mého těla a zůstalo viset pod stropem resuscitačního oddělení. Pozorovala jsem, jak se lékaři pokoušejí oživit mé mrtvé tělo, slyšela jsem, jak diskutují, zda má smysl v tom dále pokračovat. Pak jsem pocítila, že dole v hale nemocnice sedí má sestra a pláče, protože jsem zemřela. Zamířila jsem k ní svým vědomím skrze železobetonové stěny, aniž jsem pocítila nějaký odpor. Bylo mi v tom stavu nepopsatelně dobře a nechtělo se mi vracet k bývalému pozemskému životu, ale začalo mi být líto sestry a jakási síla mne znovu vrátila do mého fyzického těla..."

„Pocítila jsem, že přichází smrt, a hned poté se můj duch, mé vědomí jako by oddělilo od těla a za nepříjemného hluku se velkou rychlostí řítilo tmavým uzavřeným prostorem vstříc jasnému světlu..."

***

Přibližně taková vyprávění lidí, kteří se ocitli ve stavu klinické smrti, zaplňují knihu lékaře psychiatra, doktora filosofie Raymonda Moodyho „Život po životě". Vznikla na základě 150 vyprávění lidí dotázaných autorem. Všichni byli oživeni buď poté, kdy u nich byla konstatována smrt, nebo byli blízko smrti v důsledku nehody nebo nemoci.

Zjednodušená podoba této kontroverzní psychologické metody nedávno oblétla mnohé  internetové stránky, kde byla prezentována jako test měřící „vaše skryté pudy“. Z osmi portrétů zvláštně vyhlížejících osob máte za úkol si vybrat toho nejsympatičtějšího, a na základě tohoto výběru jste posléze označen za hysterika, homosexuála, sadistu anebo jiného -istu. Pokud jste nad sebou kvůli výsledku testu sebou zlomili hůl, nevěšte hlavu, pravděpodobně to s vámi není až tak zlé.

Experimentální diagnostika pudů, jak ji její autor, maďarský psycholog Léopold Szondi, nazval, je metoda z konce třicátých let minulého století pro diagnostiku „latentních recesívních genů které určují lidský osud“. Tyto geny podle Szondiho teorie určují naše motivy (neboli pudy), a tím také významnou měrou ovlivňují naše konání a důležitá životní rozhodnutí a dokonce i fyziognomii a náchylnost k určitým psychickým poruchám.

(Předchozí část)

U Moodyho (1994) se tato přirozená vysvětlení dělí na 3 skupiny:

A) Farmakologická – NDE bylo způsobeno podáním nějakého léku či drogy. Moody tato vysvětlení vyvrací argumentem značných rozdílů mezi zážitky pod vlivem drog a zážitky blízkými smrti jako útržkovitost (oproti komplexnosti), negativní vnímání prožitku apod. Dalším argumentem je skutečnost, že mnoha pacientům proživším NDE nebyla žádná chemická látka před ním ani po něm aplikována. Pokud už jsou nějaké přípravky podávány, jedná se o nepřeberné množství druhů léků (z nichž většina ani nemá vliv na nervovou soustavu), přičemž zážitky blízké smrti bývají často velmi podobné. Dalším převratným poznatkem je Moodyho tvrzení, že drogové zážitky mohou být skutečným prožitkem v jiné dimenzi vědomí, kterou nám tyto drogy otevřou. Nejsou tedy příčinou NDE nýbrž jen jinou cestou ke stejnému „cíli“.

B) Fyziologická vysvětlení autor předem zavrhuje, protože podle něj nevysvětlují důvod NDE vzniklých jinak než dysfunkcí nebo poraněním, které vede ke snížení okysličování mozku.

C) Neurologická – NDE bylo způsobeno nějakým záchvatem v souvislosti s podrážděním určité části mozku. Tyto záchvaty mohou mít skutečně podobný průběh, zejména v aspektu panoramatických obrazů z minulosti. Rozdílem však je, že při záchvatu jsou tyto obrazy zmatené, rychlé, bez časového sledu a pacient si obvykle nevybaví žádné detaily těchto událostí. Dále se věnuje fenoménu autoskopických halucinací jehož popis a popření jeho spojitosti s NDE je v podstatě totožné s tvrzením výše.