Do redakce ZAZ došel dotaz jednoho čtenáře, jaké zkušenosti jsou s tzv. holotropním dýcháním. Zde je odpověď jedné přímé účastnice. Její svědectví bude užitečné všem.

"Musím se přiznat, že se k tomu v myšlenkách vracím jen velmi nerada.

Tazatel prosí o osvětlení tzv. holotropního dýchání. Je to jedna z mnoha technik, kterými lze navodit stav změněného (rozšířeného) vědomí. Podobné stavy vznikají po požití některých drog, mohou se navodit některými praktikami jógy, meditačním cvičením, hypnózou… Metod je spousta a ti, co je proklamují, obyčejně slibují, že pomohou odstranit nejrůznější problémy - fyzické i psychické. Člověk si prostě v tom změněném stavu cosi uvědomí, cosi mu dojde a když se probere, zjistí, že je po problémech, resp. že je povznesený nad své problémy. Navíc může zažít i nějaký ten mystický zážitek nebo něco z minulého života...

Vypadá to tedy lákavě a nikdo si nepřipouští nějaká rizika. Přitom i tak nenásilná metoda, jako je meditace, může neurotické či méně vyrovnané jedince dovést  k psychiatrovi. Také Paul Brunton (Zápisky – Meditace) upozorňuje na nebezpečí meditace pro lidi s psychickými problémy. Jde o to, že díky stavu změněného vědomí si člověk uvědomí či pozná něco, s čím není schopen se vyrovnat. Navíc se po provozování těchto technik stává člověk mnohem vnímavější - a to množství vjemů, které mu najednou proudí do hlavy, pro něj může být neúnosné.

(Předchozí část)

Tento patnáctiprvkový model se dá považovat za výchozí pro většinu autorů zabývající se touto problematikou. V podstatě se lze setkat jen s několika obměnami[1] např. u Atwaterové (1996): pocit vyplouvání z vlastního těla – průchod temným tunelem- směřování vpřed a vstup do světla na konci temnoty- pozdravy přátelskými hlasy od lidí nebo tvorů – spatření panoramatického přehledu právě prožitého života – odlišné vnímání času a prostoru – odpor k návratu – zklamání z oživení, nebo také u Ringa (1991): neuvěřitelná rychlost a let vzhůru – přiblížení se ke světlu – světlo žhne, ale ani nepálí ani neoslňuje – světlo je láska, odpuštění, domov – způsobem dorozumění jsou myšlenky (ne slova) – život probíhá jako film – v okamžiku víme o sobě vše – rozdíl hodnocení skutků (kosmické x pozemské) – průvodní jevy: transcendentální hudba a rajské prostředí, touha zůstat u světla navždy. Kübler-Rossová (1997) uvádí pouze tři fáze nazvané přivítání – přechod – světlo. Greyson (2006) sem zařazuje dílčí zážitky jako oddělení od fyzického těla - pocit kosmické jednoty – božské zjevení – nepopsatelnost slovy - pocit přesažení vlastního Já – setkání s náboženskými postavami a mystickou či božskou přítomnost a rozděluje je do 4 skupin, konkrétně na kognitivní, afektivní, paranormální a transcendentální složky. Kognitivní složky odrážejí aspekty změn v myšlenkových procesech – jejich zrychlení, odlišné vnímání času, panoramatický přehled života a pocit zjevení či náhlého porozumění. Mezi afektivní složky patří emocionální aspekty zážitku – pocit míru, pohody, radosti, kosmické jednoty a setkání s jasným Světlem vyzařujícím bezpodmínečnou lásku. Třetí – paranormální skupina aspektů –zahrnuje psychické fenomény typu mimořádně živých fyzických pocitů, mimosmyslové vnímání, prorocké vize a pocit nacházení se mimo fyzické tělo. V poslední složce se nacházejí fenomény transcendentální povahy jako přenesení se do mystické či nadpozemské říše, setkání s mystickými bytostmi, duchy zesnulých známých či náboženskými postavami a vizi hranice života a smrti, za níž už není návratu.  Popisy jednotlivých fází jsou v souladu s těmi, které uvádí Moody (1994).

Podle některých odborníků (ale i novinářů, blogerů) si ve skličující budoucnosti depresi prožije každý druhý z nás. Ano, existují natolik věrohodné důkazy, že přesvědčily dost lidí o konci světa  v roce 2012.  Samozřejmě nesmíme zapomenout na média, která zveřejnila fundované komentáře. Oproti tomu myšlenka , že každý druhý člověk bude zanedlouho cvok vypadá docela v pořádku a nepřímo ji podporuje i odborná veřejnost.
 
Nějak se vypařila důvěra v náš mozek a brilantní myšlení, které odjakživa bylo naší evoluční výhodou a hrálo rozhodující úlohu v podpoře přežití i rozmnožování lidstva  a při vší skromnosti -  doposud si vedlo dobře. Duševní poruchy byly donedávna vzácné, lidé si kazili zdraví příjemnými neřestmi.  V mnohých případech to i přehnali a opustili svět předčasně. Rozhodně se ale polovina lidstva nechystala spáchat hromadnou sebevraždu. Kdo by si nepřál, aby to tak zůstalo? Cui bono?   

(Předchozí část)

8.        Světelná bytosti – Moodyho (1994) respondenti popisovali jasné (nikoli však oslňující) bílé (čiré, zlaté) světlo, které se objevuje na konci tunelu jako světelnou bytost, která je zahrnula bezpodmínečnou láskou a zároveň je přiměla se kriticky zamyslet nad svým dosavadním životem pomocí otázek. Tato bytost s nimi komunikovala pomocí přenosu myšlenek. I zde se objevuje vliv kultury, protože věřící respondenti tuto bytost zpravidla nazývali v rámci náboženských pojmů – Ježíš, Bůh, anděl, Pana Marie, Alláh, Brahma, Šiva, Světlo apod. Kübler-Rossová (1997) v souvislosti s tím zmiňuje zajímavou skutečnost, že děti z protestantských rodin nikdy toto světlo neidentifikovali jako Pannu Marii, zatímco u katolických dětí se tak dělo velmi často. Siémons (1993) setkání se interpretuje jako „návrat do nejhlubšího centra identity a vědomí“. Ring (1991) toto Světlo chápe obdobně jako tzv. Vyšší (Totální) Já a pocit lásky přisuzuje tomu, že člověk při NDE vnímá tuto Světelnou bytost jako od sebe oddělenou a jinou, i když je ve skutečnosti součástí jeho Já.

9.        Ohlédnutí – v této fázi člověk spatřuje činy a skutky svého dosavadního života v trojrozměrných obrazech a zároveň je znovu emocionálně prožívá a dokonce se vžívá do pocitů ostatních zúčastněných. V tomto bodě se výpovědi liší, některé uvádějí rychlý a přesto kompletní a detailní sled událostí, jiné výjevy nejdůležitějších momentů života. Někteří tvrdí, že přehled života jim zprostředkovala světelná bytost, jiným se tato série obrazů zjevila sama od sebe nebo jako jediný aspekt NDE. Soudková (1999) uvádí, že toto ohlédnutí probíhá buď jako tzv. panoramatická paměť, tedy emočně neangažovaná projekce vzpomínek a představ, nebo jako výše zmíněný přehled života v užším smyslu vč. prožitku.

10.        Hranice nebo mez mívá nejčastěji podobu vody, šedé mlhy, dveří, plotu v poli nebo čáry.

Roman Polach|úterý 5. únor 2013

Že je člověk tvor rozumný, tvrdí nejen název našeho živočišného druhu, ale také klasické ekonomické teorie, podle kterých jsme v podstatě racionální bytosti a jednáme podle toho, co nám přinese největší užitek. Jenže jak ukázal svým celoživotním výzkumem psycholog Daniel Kahneman, označovat člověka za racionálního je...poněkud přehnané.

Nejsem stoupencem žádného oficiálního náboženství, ačkoli mám přátele v různých církvích. Přesto mi připadá fascinující zjišťovat, čemu lidé věří. Jak jim víra usnadňuje či ztrpčuje život a jak se odráží na jejich prožívání a jednání.

Jako asi každý člověk znám pár fundamentalistů, které víra dle mého docela ničí. Mám známého Svědka Jehovova a pár mormonů. Jde o pochodující image jejich víry. Respektive spíš víry, kterou do nich někdo natloukl. Soukromě takové víře, ke které člověk nedojde sám, nýbrž je do něj natlučena někým osvícenějším, říkám „víra ze secondhandu“. V psychologii se tomu říká konfirmační zkreslení. Když zaujmeš nějaký názor, vytvoříš si automaticky takový filtr, kterým přijímáš informace, takže se ti tvé přesvědčení neustále potvrzuje.

Ti lidé věří zuby nehty. Když jim člověk nabídne jiný náhled na věc, nepustí vůbec nezapadající informace do hlavy. Jehovista je očividně nešťastný člověk, který všem vykládá, jak ho Bůh učinil šťastným. „Mám pro tebe vynikající zprávu,“ řekl mi před časem. „Už brzy bude konec světa!“

Mormon je trochu veselejší, zato mu chybí metodologie v myšlení. Sedí se mnou v hospodě a říká: „Víš, když tomu už jednou uvěříš, tak najednou začneš všude vidět důkazy, že to tak skutečně je! Ze všech stran se ti to bude potvrzovat!“

„To je jasné,“ říkám já. „V psychologii se tomu říká konfirmační zkreslení...