Psychologie

Zvedavosť vymývanie mozgu

Môže byť mierumilovný človek naprogramovaný cez hypnózu na vykonanie zločinu?

 

Stop terapii pevným objetím

Stop terapii pevným objetímPsychologové a sociální pracovníci na celém světě odsuzují zneužívání dětí a snaží se mu bránit. Nicméně určitá menšina odborníků na duševní zdraví se nezdráhá používat terapeutickou metodu, která je považována za zneužívající a je spojována s řadou negativních dopadů na zdraví dětí, včetně úmrtí.

Tato metoda, obvykle nazývaná holding therapy (HT, u nás je její odnož známá jako terapie pevným objetím podle Jiřiny Prekopové) používá v rámci terapeutického postupu dlouhotrvající fyzické znehybňování. Holding therapy vznikla v USA, nicméně jako metoda určená k terapii autismu a poruch citové vazby se rozšířila do celého světa.

V reakci na šíření této terapie vytvořilo několik nesouhlasících a znepokojených odborníků z USA, Velké Británie, České republiky a Ruska Mezinárodní pracovní skupinu zaměřující se na problematiku zneužívání dětí v psychoterapii, s cílem zvýšit povědomí o této metodě mezi odbornou i laickou veřejností a bránit jejímu dalšímu šíření.

Institucionalizační syndrom a riziko jeho šíření

Klinická psycholožka Michaela Mrowetz reaguje na text psychologa Davida Ungera. Vysvětluje, co je posttotalitní a institucionalizační syndrom. A jaké jsou možnosti nápravy.


Společnost se z hlediska vývojové psychologie nachází v rámci svého posttotalitního vývoje v existenciální krizi mladé dospělosti, končí fáze puberty, vymezování se vůči rodiči – totalitě a přichází mladá dospělost, kdy si vybíráme svou cestu a nabízí se snadná cesta zopakování rodičovských vzorců, v případě vývoje české společnosti, vzorců totalitních.

Jednoduché, ale pro celou společnost a také z psychologického hlediska pro jednotlivce velmi nebezpečné. Známe to moc dobře ze svých individuálních příběhů. Kolikrát se v dospělosti přistihneme u toho, že opakujeme přesně to chování, postoje, názory rodičů, nevědomě a automaticky a náš vnitřní korektor tiše, či hlasitě sděluje: vždyť toto je přesně to chování, se kterým se tolik neztotožňuji, které nemám u svého rodiče tolik ráda a celou pubertu jsem se proti němu bouřila. Je to přirozené.

 

Psychologie na Blízkém východě

Psychologie na Blízkém východěVybaví se vám při myšlence na arabský svět jenom extremisté a atentátníci, ropné vrty a vodní dýmky? Škoda, protože to byly právě země Blízkého východu, kde před více než tisíci lety vznikly zárodky psychologie.

„Zatímco západní psychiatři se stále experimentálně zjišťují, jestli poslech Mozarta zvyšuje IQ, arabští lékaři měli ohledně účinků hudby na lidskou mysl jasno.“

„Arabští psychologové se z našeho pohledu často pletli, přesto ale jejich spisy ukrývají fascinující, téměř zapomenutý zápas s tajemstvími lidské mysli.“

Zlatý věk islámu, který se datuje od půlky osmého do půlky třináctého století, pamatuje mnoho doktorů a filozofů, kteří se snažili pochopit tajemství lidské mysli. Nadto se jim s většími či menšími úspěchy dařilo léčit deprese a další psychické nemoci - a to v době, kdy se Evropané s trochou nadsázky mlátili klacky po hlavě.

Doktor Deprese

Prvním lékařem, který si všiml toho, že duševní rovnováha souvisí se zdravím a naopak, byl Abu Zajd Ahmed ibn Sahl al-Balkhi. Narodil se v roce 850 v dnešním Afghanistánu a ve svém bádání se věnoval hlavně neurózám. Ty rozdělil na čtyři skupiny: strach a úzkost, zlost a agresi, smutek, depresi a posedlost.

To mu nestačilo, a tak ještě rozlišil tři druhy depresí: normální, čili smutek, endogenní depresi, mající příčinu v těle, a klinickou depresi, pocházející zvenčí. Psychické problémy svých pacientů se jako první snažil léčit tím, čemu dnes říkáme kognitivní psychologie. Mluvil s lidmi, pomáhal jim identifikovat příčiny jejich problémů a napravit je.

Kognitivní disonance

... Zatímco už i obvodní lékařky dnes vědí o syndromu bílého pláště (a následném zvýšení krevního tlaku po jeho spatření), a několik původních seminářových bohyň mi už napsalo, že po dvou třech letech a rozvodech pochopily, co jsem měl na mysli, a kdyby mohly, historii by vrátily zpět, v nadpisu uvedený odborný termín kognitivní disonance je zase novým ústředním motivem (jinak americky, tedy rozvlekle psané) knihy o tom, že ona zabedněnost, tvrdohlavost a neschopnost se poučit (kterou tak dobře známe u politiků, prezidentů, soudců, ale i manželek), a která ničí západní civilizaci, je přirozeným důsledkem programů v naší mysli: mýlit se je pro většinu z nás nepředstavitelné, vědomí vlastní ceny (a neschopnost prohrát) vede k selektivnímu výběru vzpomínek a argumentů, to zase k sérii sebeklamů a vnitřnímu přesvědčení, že mám vždycky pravdu (a ten druhý je vedle jak ta jedle)… a pokud je to jinak, mozek sám sobě namluví, co se mu hodí.  Když rozvedené kamarádky v práci doposud milující manželku denně přesvědčují, že je princezna, a ten břídil, který ji zrovna nekoupí nové boty, nebo odmítá auto, si ji nezaslouží, nakonec ji přesvědčí. Zacyklený bludný kruh myšlenek (rozum je dobrý sluha, ale velmi zlý pán) jí pak vytvoří logickou a nijak nevyvratitelnou konstrukci důvodů, proč ho prostě musí opustit (a v rozvodovém řízení ožebračit a zbezdomovnit)...

ANTI-EGO-HYSTERIE aneb esoteoretici v pasti

I duchovní člověk, který se snaží žít dobrý a čestný život, se mnohokrát v životě dostane do situace, ve které je zkoušen nejen z té strany, kde musí prokázat pokoru, trpělivost, pozorumění a shovívavost, ale i z té druhé strany, kdy je třeba projevit odvahu, neoblomnost, neústupnost a odpor. A právě v těchto chvílích se často stává, že když člověk z jakéhokoliv důvodu musí vycenit zuby a ukázat trochu odvahy a bojovnosti, objeví se někde zpoza rohu chytrý esoteoretik a už se vztyčeným prstem a vyčítavým pohledem káže o egu, jeho zrádnosti a nástrahám...

 

Esoteoretiků je v posledních letech jako hub po dešti. Nejvíc se jich hemží na internetu, kde zpoza svého kompijutru jsou převelikými odborníky na hluboká a ještě hlubší duchovní témata, hlavně pak na ega, a to především ta ega druhých! Ve chvíli, kdy někdo rázně promluví nebo si dokonce dovolí říct něco negativního, aby udělil neutralizující ránu jejich občasné bludotvorbě, okamžitě začnou prskat a jejich největším a často jediným protiargumentem je již zmiňované ego, které v tomto případě používají jako diagnózu neduchovnosti člověka, který si dovolil jim negativně nebo snad dokonce negativně s humorem odporovat, a tak projevit vlastnost ega! Musím se přiznat, že dřív mě tyto situace vyváděly trochu z míry, dnes je využívám k zasmání a k tréninku sociální inteligence.

Začni den úspěchem: Prvních 30 minut rozhoduje!

Přestaňte pátrat po základech úspěchu v nějakých mystických systémech, magických mantrách a tajemných rituálech. Právě naopak pohlédněte na své naprosto rutinní, každodenní úkony. V tom jsou úspěšní lidé mistry! Napodobte úspěšné, polovinu úspěšného dne máte v kapse, jestliže s disciplínou a plným vědomím zvládnete prvních 30 minut nového dne.

 

 

Že náš život řídí od základu naše vlastní návyky, to mnozí z nás již moc dobře vědí. Jak však využít jednotlivé fáze dne efektivně pro svůj úspěch? Klíčovou zvyklostí úspěšných je nastartovat a naladit se na den v souladu se svou vizí, a právě proto hned po ránu velí úspěšným lidem jejich návyk okamžitě uspět. Kdo totiž uspěje už ráno, má tendenci uspět i přes den, a naopak.

“Co děláte 30 minut po probuzení a 30 minut před usnutím rozhoduje o 50 % všech vašich životních výsledků.”

Úspěšní lidé mají své zvyklosti a rituály, které je mnohdy úplně nerozesmějí, možná je úplně nezbožňují, ale jedno je jisté - přináší obdivuhodné výsledky! Jejich návyky je vždy vrátí zpět na dráhu, na níž se vydali. Znovu a znovu si připomínají, proč se na tuto dráhu vydali a jak vzdáleni jsou svému cíli. Co je jedním z nejdůležitějších návyků?

Právě noc, kdy mysl ze stavu plného vědomí prochází skrze všechny fáze spánku, se vyznačuje maximální aktivitou podvědomí. A právě doba těsně před usnutím a chvíli po probuzení je tak tou nejlepší pro práci s podvědomím. Je na nás, zda otevřených bran svého podvědomí vědomě využijeme, anebo to necháme na náhodě.

Derren Brown: Strach a víra, díl druhý, CZ titulky

V druhém dílu pořadu Fear and Faith Derren zkoumá, zda-li je možné vytvořit Boha pouze v našich vlastních myslích, tedy bez nutnosti jeho skutečné existence. Jeho experimenty nám tak dokazují... To ale dozvíte v následujícím díle...

Neočekávání: Razantní krok ke štěstí!

Přehnaná očekávání, zkalený úsudek, bezdůvodné předsudky, domnělé predikce, nesmyslné požadavky aneb každodenní rutina spousty lidí. I my sami v sobě den za dnem pohřbíváme naději na naplnění a štěstí, s plným vědomím sami na sobě pácháme ohavné zločiny, za které by se nestyděl ani sériový vrah. Takovéto hrozby nečíhají pouze v zapadlých uličkách metropolí, skrývají se v hlavě každého z nás. To jsou „nevinná“ očekávání.

 

Ta schůzka, vystoupení, rande, utkání, film, výstava – vše mohlo být naprosto skvělé, mohli jsme si to nadmíru užít a odcházet s velikým nadšením skvěle stráveného času, naprosto skvělého dne. My však odcházíme se svěšenou hlavou a abnormálním zklamáním. Jak je to možné, když druhý odchází na 100% spokojený? „Stačí mu málo,“ namlouváme si. Jenže komu je nyní hej, a komu naopak šoufl…? Co chápe lépe než já?

„No, čekal jsem od toho/tebe víc.“

Jestliže se naše očekávání a nároky neustále pohybují na 11 z 10, dlouhodobou pohodu, uspokojení,  naplnění a štěstí budeme ve svém životě střetávat podobně jako klokany na norských fjordech. Tu suchou, „očekávací“ větu však slýcháme tak často, že hlasu moudrosti doslova zalepíme ústa – zapomeneme, že ten gigantický rozdíl činí jedna drobná interpretace v té věci posazené na našem krku.

Budete prvňákům na školní besídce se zápalem vysvětlovat, že dějová linie příběhu byla zcela zřejmá…?

Demonstrativním příkladem, jenž zná zaručeně každý, je partnerský vztah. To je ideální – nikoli však jediný – prostor ke spatření proslulého světového dramatu Čekání.

Odhalování mentálních vzorců

Odhalování mentálních vzorcůČasto raději setrváváme v nepohodlí naučených prožitkových a myšlenkových vzorců, než abychom je sundali jako kalhoty, ze kterých jsme už vyrostli. Protože jiné nemáme. Myslíme si, že jiné nemáme. A strach z neznáma není navíc jedinou překážkou.

„Kudy se valí energie, tudy se nervová vlákna posilují, cesta se vyšlapává více a více. Tisíckrát opakovaná reakce spojená s emocí se stává zvykem.“

 

Cesty našeho vnímání, cítění a myšlení se neřídí naší svobodnou vůlí a rozhodnutím, ale tím, jak jsme se vnímat, cítit a myslet naučili. V dřívějších článcích jsem psal o vtiscích, o podmíněnosti. Podmíněnost našeho bytí je ohromná, každého z nás ovlivňuje svým jedinečným stylem daným charakterem vtisků a jejich zpracováním.

Může nás vytvarovat do různých podob, odít nás do různých obleků. Některé nám hezky padnou a cítíme se v nich příjemně. Některé jsou naopak příliš těsné, škrábou, škrtí nás, dusí, nebo se v nich naopak ztrácíme, plaveme, padají nám kalhoty, stále si je musíme přidržovat. Naštěstí to není definitivní díky skvělé schopnosti našeho vědomí se neustále proměňovat, měnit, můžeme říct učit se.

Problém je jinde. Když si sundáme nepohodlné oblečení, budeme nazí! Nemůžeme být nazí, nevíme, jaké to je, co to znamená, je to neznámo. I když se v tom tmavém škrtícím obleku cítím hrozně, je to mé jediné oblečení, jsme to my sami.

Články na pokračování

Syndikovat obsah
Počet návštev:  SEO TEST S-RANK GOOGLE PAGERANK ALEXA RANK